Někdy mám pocit, že nedělám nic jiného, než že vařím. Proč se ale vyplatí nebýt supermámou?
Dneska to bude povídací článek o tom, jak jsem s dostala do životní rovnováhy, přestal se stresovat a jak můj syn začal jíst. O alergiích, jídle a o happy endu (?).
Jak začala být zdravá strava pro mě na prvním místě
Genetika a alergie krátce
Celé to začalo už dlouho před tím, než se Matěj narodil. Vlastně asi ještě před tím, než jsem se narodila já. Alergie a další onemocnění jsou podle všeho genetickou zátěží matky i otce, které nevědomky předávají svým potomkům. Vlivem životního prostředí se tyhle hendikepy ještě prohlubují, odbočují jinam nebo se skrývají do doby, než propuknou.
Já svému klukovi předala hodně špatných genů. Doufala jsem, že když se nebudu stresovat tak alergie mít nebude. Dokonce jsem to v sobě tak pěkně upozadila, že jsem do jeho pěti měsíců prostě nemyslela na to, že problémy, které má, mohou souviset se stravou a dědičností. No a o to víc jsem si pak vyčítala prvotní optimismus :)
První setkání s alergií u syna
Vzhledem k podivnému padání na váze, neprospěchu, kolikám a jiným problémům jsme přikrmovali hned od 4. měsíce Matějova života. Před 11. měsícem života už se syn sám úplně a předčasně odstavil, měla jsem neustále zdravotní problémy i já, takže mu kojení prostě dlouhodobě nestačilo.
Nastala doba hledání, vyčerpání, slz a doktorů. Velice se mi ulevilo, že na klinice Na Karlově nám tak nějak potvrdili, že to je všechno možné, že se to stává. Takže v Matějově roce života jsme odcházeli z gastroenterologie s konečnou diagnózou alergie na mléčnou bílkovinu (ABKM), pouhými 9 kilogramy živé váhy kluka, který se narodil 4 kilový.
K ABKM se postupně se zaváděním nových potravin v dalších letech připojila stejná reakce na sóju.
UM moc nechtěl, pouze v noci se na něj ještě budil. Takže zadání bylo jasné: Pestrá, zdravá, léčebná dieta bez mléka a soji, sedmkrát denně. Vhodná pro dítě i pro dospělé (alergie na mléko i sóju podědil po mě, a protože já měla v té době diagnostikovanou celiakii, ještě v bezlepku ). Chtěla jsem obstát a vynahradit synovi utrpení, který si tím, že jsem nepoznala příčiny včas, prožil dost svoje. Rozhodla jsem se být nejlepší kuchařka a supermatka. Takže další chyba :)
Trvalo mi rok, než jsem dokázala něco uvařit
Šlo to dost pomalu a jako na horské dráze. Sem tam to moje jídlo bylo úplný omyl. Párkrát jsem dokonce vytvořila něco tak hroznýho, že to šlo do záchoda.
Přidávala jsem položky na seznam zakázaného potraviny, které jsem nemohla já, protože jsem pořád měla problémy, které, jak se ukázalo, souvisely s dalšími onemocněním trávicího traktu a imunitou.
Navíc Máťa, jakmile dohnal trochu váhu a přestal mít problémy, začal se zajímat o to, co zameškal - chození, ježdění, hračky, lidi. Jídlo ho naopak přestalo bavit úplně. Kuchařinu jsem zvládla tak na trojku a jako supermáma jsem úplně pohořela.
Byla jsem vyčerpaná, bylo mi blbě, nevěděla jsem co pořád vařit, a hlavně jak to pak do toho mrňavýho stvoření dostat. Byla jsem na konci sil.
A jak to bývá, až od opravdového dna je člověk schopný se odrazit. Když jsem se dostatečně vyčerpala, vykřičela a vybrečela, začalo to být lepší. Přestala jsem si dělat nároky na dokonale zdravé jídlo, na pravidelnost na minutu, na to, kolik toho má syn sníst, na sebe, jak má jídlo vypadat.
Přestala jsem Googlit stránky, kde se další supermámy chlubily fotkami, jak ze šunky, sýra a vajec udělají architektonický skvost, jak dětem dělají dorty které vypadají jako živý jednorožec, kde...však víte. Všechny ty rady, "jak dostat do dětí a manžů brokolici" jsem konečně nechala plavat. Byl jsem ráda, že zvládám být. Jídlo se pro mě po dlouhé době stalou pouze dobrým palivem, ne závislostí.
Všechno ta dřina v kuchyni se nakonec vyplatila
Smířila jsem se úplně se situací, že syna jídlo nebaví. Přestala jsem si stěžovat "vařím to kvůli němu a on to nejí". Nevařila jsem jen kvůli němu. Nebyla jsem přeci jeho oběť.
Popravdě, vařila jsem hlavně kvůli sobě. On by byl živ klidně z chleba a vody. Vařila po tomhle zjištění už tak, jak mi chutnalo a aby to bylo pro dítě vhodné ( nepálivé, nepříliš kořeněné). To jestli jídlo syn sní nebo ne - to jsem začala chápat jinak a přijala to.
V tu chvíli mě začalo vaření konečně opravdu bavit. Poprvé v životě jsem vařila jen kvůli sobě. Ne kvůli tomu, že bych měla, ale protože chci. Rozhodla jsem se, že svoje neduhy nebudu zveličovat a brečet a litovat se. Stačilo mi, že mě najednou začali litovat všichni okolo a navíc, tak nesmyslně, že mi to celé přišlo absurdní.
Začala jsem se zajímat o zdravé jídlo kvalitu potravin, způsoby přípravy, vliv na střeva, hlavu, vývoj mozku. Přestala jsem kupovat bezlepkové pečivo, sušenky pro syna, kapsičky na výlety. Naučila se péct chleba z droždí ve formě, sušenky z nějakého receptu z netu, kapsičky mixovala doma. Za nedlouho jsem udělal první kváskový chleba. Sušenky si vymýšlím sama z toho co máme doma a kapsičky jsem zrušila, syn má zuby a jablíčko žádná přesnídávka nepřekoná.
Pořád se učím. Každý den se těším co vyzkouším, co objevím. Změny dělám jak přijdou, nedělám si velké nároky na sebe ani ostatní. Ono všechno samo dozraje k tomu, abychom se zlepšili, třebaže pomaleji. A i když někdy jsem byla už už kousek od toho, abych tomu nejedlíkovi v dětské židličce naplácala nebo mu dala rohlík, piškot a vykašlal se na přípravu zdravého náročného jídla, teď vím, že to stálo za to.
Místo chudáka kluka máme doma všežravce, co si nevybírá
Jsem pyšná, že jsem vydržela. A jsem moc ráda, že vidím, jak syn prospívá, je úplně zdravý veselý kluk s bystrou hlavičkou a spoustou energie. Jak dobře spí, jak roste a všechno se mnou zvládne. Jsem vlastně moc ráda, že nám život tyhle útrapy přinesl do cesty.
Je to kluk, který je zvyklý na domácí pestré jídlo. Nemá problém sníst fazole, špenát, brokolici, zelí...dosaďte si sami nějakou neoblíbenou potravinu.
Jasně, má i své nezdravé favority - řízek, hranolky, zmrzku. A stejně tak nesnáší listový špenát a je raději, když ho do něčeho schovám a umixuju, i když ví že tam je - sní ho. A tu cizrnu má raději pečenou než dušenou.
Vtip je v tom, že jí vlastně daleko větší záběr potravin, než ostatní děti, které žádnou potravinovou alergii nemají. Všechno co doma uvařím, syn jí.
Nechtěla bych si to celé znovu prožít, ale uznávám, naučila jsem se pokoře. Opravdu nikdy mi nebylo lépe, i když vím, že i když už si nikdy nedám jiné jídlo, než to co si uvařím.
Naučila jsem se, že litovat se nemá cenu. Optimismu. Všechno zlé jednou může skončit dobře. Píli. Všechno chce čas a energii. Lásce. Mít se ráda i své bližní, i když se hádáme, i když druhý nedělá to co chceme. Sebeuznání. Nikdo jiný nemůže ocenit to, co dělám. Dělám to pro sebe. A je toho spousta. Umím uvařit co mě napadne, i když ne tradičně a někdy je to vlastně to, co mě drží nad vodou:)
Povzbuzení pro mámy a táty
Celé je to téma, které bych mohla rozepisovat do úplných románů. Ale nebudu. Možná i to, že se nechci babrat v minulosti a ve věcech, které mi nic dobrého už nedají, je další benefit téhle diety.
Snad někomu tenhle článek dodá energii. Nějaké supermámě nebo supertátovi, kteří už neví co dělat. Možná jí pak ulehčí život nějaký můj recept a jistí, že je to fajn, nevymýšlet pořád, co uvařit.
Mě vlastně napadlo tyhle stránky udělat pro to, že jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí. Sice mě litují, že nemůžu jíst housky, ale já věděla že potřebuju spíš pochopení. Protože vědět, že celý život jsem ten, kdo si nekoupí v obchodě víc než surovinu, kterou si musí sám zpracovat, je na tom asi to nejtěžší. A ta odpovědnost za zdraví dítěte, o tom ani nemluvím. Chce to velkou (chlapskou nebo ženskou) sílu.
